Štěňata vrh A

Všechna štěňátka se už dostala do svých nových domovů, přejeme pejskům a jejich rodinám vše dobré.

Matka: Ines Star z Ranče Montara                               Otec: Garro White Ancilias, nar. 2010, bonitace 2012

Krytí 16.2.2017, oba rodiče dlouhá srst, DKK 0/0 DLK 0/0

16.4.2017 se narodila štěňata - dvě fenky a tři pejskové, mají se čile k světu, rostou jako z mlíčka, očka otevřeli 14. den, maminka starostlivě pečuje.

Štěňátka se rychle učí, získávají nové pohybové a společenské dovednosti, vyrostla nám před očima, nyní jsou z nich roztomilí malí lední medvídci, miláčkové a raubíři zároveň. Během tohoto týdne (kolem 10.6.2017) se vydají ke svým novým rodinám, odčervená, očkovaná, čipovaná a tetovaná, vybavená pasem.

Přeji malým nezbedům jen to nejlepší, aby jim v nových domovech bylo dobře, a aby rozdávali lásku a radost ze života, a aby jim bylo stejnou měrou opláceno.

Ines Star z Ranče Montara              Garro White Ancilias

Iny
Iny
Garro
Garro
Garro
Garro

První týden

Čerstvě narozená štěňátka se s kníkáním okamžitě hrnou k máminu bříšku a začínají se krmit. Během prvního týdne bezbranná štěňátka papají a spinkají, očička ještě zavřená mají se čile k světu, růžové čumáčky s tmavým nosíkem postupně tmavnou celé. Máma se pečlivě stará, krmí, umývá, zahřívá. Rostou před očima, na konci prvního týdne mají dvojnásobek porodní váhy.

Druhý týden

Aktivity přibývá, mrňouskové zjišťují, že na nožky se dá postavit a zkoušejí první kroky, těžké hlavičky je ale převažují a brzy končí na čumáčku či válí sudy (naštěstí padají do měkkého). Rostou jako z mlíčka, vypadají, že začínají vnímat jeden druhého. Čtrnáctý den otevírají oči a váží kolem 1200 g. Dostali první dávku odčervení - ani trochu jim to nechutná, brání se jako o život a snaží se to dostat z tlamiček, ale já se nedám :-), krásně růžová barva tekutiny je neokouzlila.

Třetí týden

Od 14. dne se všichni svými kouzelnými černými očky dívají na svět kolem sebe, který zatím představuje jejich pelíšek, máma a jejich dvounožci, kteří je spolu s Iny opečovávají, hladí, berou do náručí a nechají si jemně ožužlávat prsty. Tím rychle zjistíme, že se jim 18. den objevily zoubky jako perličky, po pár dnech ostré jako jehličky, chudák Iny, bříško už má rozškrábané od štěněčích tlapek, kterými si při krmení pomáhají, a teď k tomu přibydou žraločí tlamičky. Udělalo se krásně, tak v polovině týdne vyzkoušela psí rodinka sluneční lázně na trávníku před domem. Prvotní překvapení vystřídala pohoda a zvědavost, co že to šimrá do tlapek a na čumáčku.

Čtvrtý týden

Ve čtvrtém týdnu jsem začala přikrmovat štěněčím mlíčkem, abych ulevila Iny - bříško má rozdrásané od drápků a zoubků malých nenasytů, kteří se nekompromisně dožadují dobroty. Umělá výživa jim moc nechutná, ale aspoň trochu si líznou, zbytek ocení maminka. Nožky už o poznání lépe poslouchají a slouží svému účelu - dovádět, skotačit, utíkat, schovávat se, zkrátka lumpačit. Více si všímají sebe na vzájem a také začínají jevit zájem o člověčí členy smečky. Na konci tohoto týdne dostávají další dávku odčervení, tentokrát tabletku spolkli bez reptání, paráda. Váha 2400 - 2860 g.

Na přelomu 3. a 4. týdne jsme štěňátkům dali jména. První narozená fenka je Adélka (Adelaid, červená mašlička), druhá fenka je Amálka (Amélie), dostala žlutou stužku a zůstane s námi. Jako třetí přišel na svět Dino (Adino, světle modrá pentlička), druhý pejsek se jmenuje Albi a má světle zelenou stuhu, a jako poslední se vyklubal Joki (Ajoki), který nosí stužku tmavo modrou. Předtím jsme štěňata měli odlišená méně nápadně, ale jejich indentita je od narození jednoznačně daná a zachovaná, hlavně kvůli sledování zdravotního stavu, hmotnosti.

Pátý týden

Na začátku tohoto týdne nastává velká změna - všechna štěňata najednou se dožadují opuštění pelíšku, snaží se stůj co stůj překonat ohrádku. Když je vyndám na podlahu v kuchyni, kde mají od narození své místo,  začínám chápat proč - už si nechtějí čůrat do postýlky. Během neděle se tato scéna - probuzení a zběsilá hromadná zteč ohrádky - opakuje několikrát. Další den ohrádku rušíme, zůstávají měkké podložky, které vystýlaly pelíšek, nyní už neohrazené, a mládež se dostává na svobodu. Volný pohyb po kuchyni skýtá mnohá dobrodružství. Kromě obvyklého dovádění, škádlení a šarvátek, stává se největší zábavou schovávat se mamce pod linkou či pod kanapem, kde se nakonec spontánně tvoří nové štěněčí doupě. Když se ukládají k spánku, všichni svorně zalézají pod kanape, na kterém už pět týdnů trávím noci (nelze říci, že bych spala :-))) ), abych jim byla na blízku. Pro nás to znamená zbystřit pozornost - je třeba včas odhadnout, kdy je čas na venčení, a bleskurychle přesunout houf nezbedů ven do travičky, kde se neuvěřitelně rychle učí vykonat svou potřebu. Ve dne, v noci, po hodině, později po hodině a půl či dvou hodinách. Docela se nám to daří, nehody doma jsou ojedinělé. 

Počasí nám tento týden přeje, tak většinu času přes den trávíme se štěňaty venku. Čas her a dovádění se střídá s odpočinkem, po probuzení někteří sami ihned jdou udělat potřebu a pak se pustí do svého brášky či sestřičky, případně se sami zabaví hračkou. Tento týden už baští granulky (Brit Care Puppy Lamb and Rice hypoalergenní), zvykli si rychle, chutnají jim a stran zažívání jsou bez problémů. V sobotu 35. den došlo na vážení, mají kolem 3,5 kg, jsou z nich pořádní cvalíci.

Šestý a sedmý týden

Je naprosto neuvěřitelné, jak sedm týdnů od narození štěňátek uteklo. Jak se čas zrychlil s tím, jak rostou, prověřují své čím dál pestřejší dovednosti, narůstá jejich zvědavost a snaha vše prozkoumat, rozpíná se jejich životní prostor. Zároveň cítím, jak je čím dál těžší se od nich odloučit. Svým pohledem, tím, jak člověka sledují a jakou v člověka mají důvěru, získávají srdce všech, kteří se s nimi setkají.

Zachytit prchavé okamžiky jejich překotného růstu a vývoje je čím dále těžší, při jejich horečné aktivitě se jim snažím věnovat a usměrňovat jejich počínání. Tím se omlouvám všem, kdo se zájmem sledují novinky ze života štěňat, že fotodokumentace v posledních dvou týdnech vázla.

Učím je, aby slyšeli na své jméno, aby přišli na "pocem", aby na "jdeme" nebo "domů" vyrazili tím správným směrem, aby si neublížili, když se hra změní ve rvačku, aby neničili věci, které mám v domácnosti, a zásadní, vzhledem k tomu, že s námi jsou v bytě, je uržování čistoty, které zvládli na 1*. Podmínkou je, včas jim umožnit venčení, v tuto dobu to je po 1,5 hodině, ve dne, v noci. Občas si i sami řeknou, když jsou doma a potřebují ven mimo společné venčení - sednou ke dveřím a kníkají.

V sedmém týdnu dostali čipy a tetování. Byl to řev, svorně se bránili jako o život, ale snad už mi spáchané příkoří odpustili a tak velká újma to nebyla. Po návratu z veteriny se pustíili do svých rošťáren, jako by se nechumelilo, rozpíchaných oušek si ani nevšimnou. Jen pochování, které se při veterinárním ošetření změnilo v past, na pár hodin ztratilo na přitažlivosti. Ale druhý den už asi zapomněli, nechají se mazlit, jako dříve. Jedinou viditelnou známkou proběhlých útrap jsou sytě zelené pravé boltce a lehce zelenavý nádech jejich bílých kožíšků. Stejně jsou ušmudlaní, jak zkoumají svět kolem sebe, asi brzy dojde na koupání.  Váha kolem 5 kg.

0smý týden

Nastává se velká změna v životě štěňat i v mém životě. Po více než sedmi týdnech nepřetržité péče o tato úžasná stvoření, kdy se mi dostalo neuvěřitelného daru prožít jejich narození, vidět, jak jejich máma Iny přesně ví jak pečovat díky moudré matce přírodě, jak z malých "bílých myšek" plazících se po bříšku k mámině dudlíkům před mýma očima rostou pejskové nádherní tělem i duší, se malí rošťáci vydají do nových domovů. Iny má o ně stále zájem, občas jim omyje bříško, ale hlavně si s nimi hraje, a stále velmi důrazně hlídá proti nezvaným návštěvníkům. Příchozí hlasitě varuje a pečlivě prověří, ale po chvíli se uklidní a dovolí každému, aby si její krásná a roztomilá štěňátka pohladil, pochoval, pohrál si s nimi. 

Budou mi nesmírně chybět. I na fotografiích už je vidět, že i když jsou všichni na první pohled stejní bílí chlupáčci s černýma očkama a čumáčkem, každý je už teď osobnost. Jiný pohled, tvar hlavy, tělesné proporce a samozřejmě i chování. Z malého uličníka se stává docela milý pejsek, někdo přijde ihned na první zavolání, někdo se tváří, že ho to vůbec nezajímá. Ale jen na začátku. Brzy zjistí, že rychle přiběhnout se vyplatí - dobrůtka či pomazlení jsou ceněnou odměnou.

Do nových domovů

V průběhu 8. týdne si pro štěňátka přijeli noví majitelé. Jako první se do Prahy vydal Albi, v pátek jsme se rozloučili s Adélkou, kterou si odvezla rodina od Pardubic, a s Dinem, který bude žít také v Praze. Amálka zůstává s námi, a Jokiho osud je zatím otevřený, dosud čeká, až si ho najde jeho nová rodina.

S Jokim a Amálkou jsme se včera poprvé vypravili na procházku na vodítku spolu s mamkou Iny a kmotřičkou Dajou. Přetahování o vodítko trvalo jen chvíli, střídavě stávkovala Amálka nebo Joki, ale brzy se přidali k Daje a Iny, které by rády spěchaly na "svou" procházku. Ale tentokrát musely postávat a čekat, až se mládež umoudří a vykročí správným směrem. Dnes už jsme se také vypravili, po naší úzké asfaltce jsme došli ještě o kousek dále, až k silnici, kde jezdí auta. Neobvyklý zvuk působil strašidelně, na Amálku trochu víc než na Jokiho, ale dokázali se posadit a z povzdálí projíždějící auta sledovat. Pak už to vypadalo, že si zvykli, tak jsme se vypravili k domovu. Chůze na vodítku se rychle zlepšila, dnes už to bylo bez přetahování, mrňousci se hned přidali a ťapali s Iny a Dajou celkem spořádaně tam i zpět. Štěňátka bude ještě mnohé třeba naučit a natrénovat. Teď máme před sebou první den, kdy budeme muset do práce, a zůstanou s mámou a Dajou bez nás, pod dohledem manželovy matky.

Pro mě přišel čas bilancování uplynulých osmi týdnů. Děkuji osudu, Bohu, vyšší moci, že vše proběhlo bez větších problémů. Iny měla nekomplikovaný porod, který zvládla naprosto klidně, darovala nám pět krásných štěňátek, která při vstupu do života neměla žádné problémy a nyní už přinášejí radost a nejspíš i nějaké starosti svým novým rodinám. Iny dokázala všechna nakrmit, oddaně o ně pečovala. Bylo mi jí upřímně líto, když bylo nezbytné kojení ukončit a Iny jsem musela oddělit, byla strašně smutná a nechápala, proč musí být od štěňátek odloučená. Ale i to zvládla a znovu se k nim vrátila, když bylo možné ohlídat, aby se jí mimina nesápala na rozdrásané bříško. Granulky a masíčko štěňatům brzy zachutnaly a dudlíky na mámině břiše ztratily na přitažlivosti. S každým dnem se štěňatům neuvěřitelně zdokonalovaly pohybové schopnosti, bylo krásné sledovat jejich dovádění, hry a skotačení, které přecházely ve vzájemné souboje a šarvátky, mnohdy docela drsné. Narůstala jejich zvědavost, která je pudila překonávat bezpečnostní bariéry (ke konci bylo skutečně těžké zabránit malým nezbedům v nedovoleném odchodu), i potřeba vše prozkoumat, hlavně za použití zoubků, takže se musela naučit, co kousat mohou, a co je "moje". Naučili se udržovat čistotu za cenu častého vyvádění ven, aby všichni stihli vykonat potřebu před domem. Rozloučení s Albim, Adékou a  Dinem pro mě bylo smutné, a hlavně jsem si vyčítala, že jsem beze slova ukradla štěňata Iny. Ale k mé velké úlevě, Iny nevypadá, že by je postrádala. Možná to tak má příroda zařízeno, možná pomáhá, že zůstali Amálka a Joki, kterým se stále drží na blízku a kteří se k ní hrnou pokaždé, když se po krátkém odloučení setkávají. Znovu s velkou vděčností děkuji, že jsem mohla zažít zázrak narození štěňátek a provázet je prvními dny a týdny jejich životů. Jsou to roztomilé bytosti, které už nyní projevují vůči nám přátelství, nadšeně nás vítají pokaždé, když nás znovu vidí (i po krátké chvilce, kdy jsme nebyli nablízku), a mnohonásobně oplácejí naši péči, která byla náročná a vyčerpávající. Následujících pár fotografií ještě zachycuje život psí rodinky na konci 8. týdne, už bez Albiho.

Poslední kapitola štěněčího společenství

Devátý týden života štěňat s námi tráví už jen Amálka, která je naše napořád, a Joki, který zatím nemá novou rodinu. Dvě štěňata spolu dovádí a učí se nové věci - chodíme na procházky, na vodítku i bez vodítka, pokračujeme v přivolání, sedni atd. Pracovní část týdne jsme u Mladé Boleslavi. Zde se Joki a Amálka setkávají s velkým provozem na silnici vedoucí blízko domu. Zpočátku zejména Amálka je vystrašená, ale při druhé procházce, kdy musí podél silnice projít pár set metrů, než dojdeme na louku k Jizeře, už zvládají bez problémů. Určitě hodně pomáhá příklad Iny a Daji, které hluk ze silnice ignorují a spěchají na louky, kde to milují. Na louce si to od první chvíle užívají i Amálka a Joki, Daja a Iny spěchají, aby si po dlouhé době, kdy jsme pobývali se štěňaty v Krkonoších, prozkoumaly louku, a Joki s Amálkou upalují na svých krátkých nožkách za nimi, jejich ještě nevzpřímená ouška legračně plandají v rytmu jejich běhu. Zvládnou oběhnout s velkými celou louku a vrátit se podél silnice domů. Dokázali celkem klidně ustát i velké výhružně štěkající psy u domů, které cestou na louku míjíme.

Je také zřejmé, že Joki s Amálkou, kteří si navzájem zbyli, navazují spolu těsnější vztah, jsou si neustále nablízku, hrají si a dovádějí spolu a občas to přejde do drsné rvačky, kterou obvykle ukončím s tím, že ubližovat si nesmí. A také se dále posiluje vztak k nám. Když je v noci vynáším po schodech na zahradu, připomínají mi králíky z klobouku z legendárního večerníčku, jsou jako Bob (Joki) a Bobek, kterému se nechce z vyhřátého klobouku - pelíšku (Amálka, která je pokaždé rozespalá a chvíli trvá, než se probere a vyčůrá). Jsem překvapená, jak dobře zvládli přechod na zcela jiný režim, který určuje naše zaměstnání. Snad jen na neklidných nocích je znát, že jsme je vytrhli ze zaběhaného způsobu života.

Na víkend přejíždíme znovu na Mrklov. První delší cesta autem byla pro Jokiho a Amálku určitě nepříjemným zážitkem, strachem z neznámého prvních 20 kilometrů prokňučeli, pak už jen tak trochu chvílemi kňourali a u Boleslavi už byli ticho, asi hlavně vyčerpáním. Druhá cesta zpět do Krkonoš byla klidnější, i když ještě trochu protestovali. Na Mrklově bylo vidět, jak rádi jsou zase doma. O víkendu jsme se vydali se štěňaty, Iny a Dajou na delší procházku, štěňata zvládla výpravu báječně, i když únava trochu byla znát. Joki a Amálka chodí na vodítku a také bez vodítka, kdy se hezky drží nablízku. Zkouším s nimi na volno, aby si mě hlídali, a skutečně hezky přibíhají na přivolání a rychle se vrací, když se jim příliš vzdálím (záměrně změním směr chůze). Postupně je ale jasné, že Joki, který je sebevědomější, odvážnější a zvídavý, mnohem méně ochotně poslouchá a raději by šel zkoumat zajímavosti okolí. Amálku mám většinou pod nohama já nebo její mamka :-))).

V neděli odpoledne odjíždí se svou novou rodinou i Joki. Dostal se do rodiny s dětmi, pejskem a dalšími domácími mazíčky, určitě se bude mít dobře. Přeji i jemu a jeho rodině vše dobré, spoustu radosti a vzájemné lásky.

Je vidět, že Amálce Joki chybí. Až mě to udivuje, že stačil týden, kdy zbyli spolu byli sami, aby se mezi nimi vytvořil pevnější vztah. Když Joki odjel, Amálka zalezla pod kanape a několik hodin nevystrčila nos. Vylákali jsme ji až při odjezdu. První noc pokníkávala, pomohla blízkost mámy, a během pár dnů už na Amálce není poznat, že by se trápila. Jak nemá kumpány na rošťárny (v lumpačení rozhodně nezůtávala pozadu), je z ní hodná holčička, způsobná doma, ukázněná i na zahradě či na procházkách, milá a ochotná nechat se pohladit i od cizích lidí, kteří obdivují její roztomilost a které k pohlazení láká její heboučký kožíšek.

Ještě jednou na prahu nové etapy života naší smečky, kterou nyní tvoří kříženka husky a dvě švýcarské ovčandy - kmotřička Daja, máma Iny a před očima rostoucí štěňátko Amálka, děkuji za úžasnou životní zkušenost odchování štěňátek naší Iny.

© 2017 Bátovka chovatelská stanice bílý švýcarský ovčák. Mrklov 102, Benecko, 514 01
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky