První týden

Druhý den se však situace dramaticky změnila, takže další vyprávění o našem štěněčím společenství přidávám až na začátku čtvrtého týdne života štěňat, kdy už je chod štěněčího společenství klidnější, a snad i svítá naděje, že bude dobře.

Tentokrát nám osud přichystal těžkou zkoušku. Při prvním vážení se ukázalo, že dvě fenky výrazně ztratily váhu. Při zkoumání toho, co dělají u máminých dudlíků, se ukázalo, že buď žužlají máminu srst, nebo sice mají dudlík v tlamičce, ale nesají. Začal zápas o jejich život. Doslova. Pokusy nakrmit je umělou výživou z lahvičky byly zcela bez úspěchu, dudlík sveřepě odmítají dodnes. Zkoušela jsem podávat mlíčko stříkačkou, ale to vdechovaly místo polykání. V tu chvíli jsem uvažovala, že je budu muset nechat uspat, utrápené hlady, žízní, zaděláno na zápal plic z vdechnutého mléka. Nakonec se mi shodou dobrých rad dvou veterinářů podařilo najít způsob, jak je nakrmit - při zkoumání, zda nemají rozštěp patra, se mi dychtivě přicucly k ukazováčku, a následoval nápad sací reflex vyvolat prstem v tlamičce a mléko podávat stříkačkou. Šlo to. Postupně se malinké psí holčičky "rozjedly", z krmení po 3 ml á hodinu se nyní dopracovaly na 20 ml na jedno krmení, tak po 1,5- 2 hodinách, a i když s váhou velmi zaostávají a jsou droboučké, pohybově jsou spíše napřed, velmi čilé a šikovné, jsou miloučké a nesmírně roztomilé. Díky nesčetnému krmení jsou zvyklé na lidské ruce, ke kterým se ihned mají a i když v rukou očekávají hlavně krmení, i mazlení a pochování si užívají. Jejich budoucí vývoj nedokážu odhadnout, zda jde jen o poruchu sacího reflexu, a růst doženou časem, zejména až přejdou na pevnou stravu, nebo zda jejich vývoj bude narušený, zůstanou výrazně menší či zda se přidají nějaké zdravotní komplikace, kdy se později projeví nějaké vrozené vady...

V prvním týdnu štěňátka střídavě papají a spinkají. Oproti prvnímu vrhu jsou klidnější a tišší, řekla bych i šikovnější v tom, jak si najít mámy mléčný bar. Většinou připlazí k dudlíkům sama, jen tu a tam nějakého zbloudilce musím přistrčit či nasměrovat. Mezi krmeními klidně spí. Už na konci prvního dne jsem si s úsměvem všimla, že při krmení vrtí ocásky. Zatím nevidí, neslyší, nožky je neposlouchají, ale veledůležitá oháňka už pracuje naplno. Máma se o všechny pečlivě stará, neustále umývá bříška a velmi ostražitě si svá miminka střeží. První dny se od nich téměř nevzdaluje. I vykonání své potřeby omezuje na nezbytné minimum, kdy vyráží jen těsně před dům a obratem se vrací ke svým drobečkům. Z tohoto hlediska bylo zajímavé, jak se Iny vyrovnala s tím, že dvě fenky jsem musela krmit já. Zpočátku se mi snažila bránit v tom, abych je brala a manipulovala s nimi. Její strkání čenichem do mých rukou při snaze o umělou výživu moc nepomáhalo ... Ale brzy to vzdala, nebo možná pochopila. Nechala mě, ať je krmím, jen to bedlivě sledovala, snažila jsem se štěňata příliš od mámy nevzdalovat, takže jsem při krmení klečela na zemi, ruce se štěňětem v pelíšku. Po krmení máma holčičky umývá, zadeček i mlékem ulepené tlamičky. A slečinky se stále snaží přidat k ostatním štěňatům a při každé příležitosti se vmáčnou do houfu krmících se sourozenců. Iny velmi brzy začala rozlišovat, jestli se o baštu hlásí velká štěňata, to ihned nabízí své bříško, nebo jestli kňučí některý z drobečků, to se pak ohlédla po mě, jako by říkala - koukej se starat, když jsi to tak chtěla :-)

A ještě se sluší představit nové členy naší psí rodinky, která v současnosti čítá 10 hafanů :-) K mámě Iny, k Daje, která dělá, že tu žádá štěňata nejsou, což zatím jde, protože bedničku se svým pelíškem opouštějí jen výjimečně a nevzdalují se, a k Amálce, ze které by byla nejspíš svědomitá chůvička, kdyby jí to máma Iny dovolila, a o sourozence by se ráda také starala, přibylo sedm malých bílých myšek, které přes stadium ledního medvíděte brzy vyrostou v roztomilé malé pejsky, kteří po 8 týdnech života u nás vyrazí do světa ke svým novým rodinám. Je neuvěřitelné, jak čas se štěňaty pádí...

První přišel na svět pejsek, hned po ránu v 7:15 hod, vážil 470 g, dostal hnědou mašličku a pojmenovali jsme ho Benorri, říkáme mu Nori.

Jako druhý v pořádí vykoukl na svět druhý pes, vážil 510 g, pentličku kolem krku má světle modrou a jmenuje se Balu.

Třetím narozeným štěnětem je první fenka, vážila také 510 g, dostala oranžovou stužku a pojmenovali jsme ji Bella.

Před polednem se narodilo čtvrté štěně, třetí pejsek, vážil 510 g, zatím má na krčku hnědou mašli s uzlem na jednom konci, ve čtvrtém týdnu se mi podařilo ulovit další barevné pentličky, a od té doby nosí mašličku zelenou. Říkáme mu Dami, celým jménem Badami.

Pátým štěnětem je druhá fenka, vážila 450 g, dostala červenou pentličku, a jmenuje se Bertine, pro mě Beruška.

Bella a Beruška jsou dva drobečkové, jejichž první dny po narození byly na hranici života a smrti, které ovšem projevily neuvěřitelnou sílu a vůli žít a nyní už se zdá, že se ze života i radují.

Šesté a sedmé štěně byly další dvě psí slečinky - třetí fenka vážila 470 g, původní oranžovou mašli s uzlem později nahradila žlutá, a jmenuje se Balrikki, zdrobněle Rikki.

A příchod štěňátek uzavřela v 16 hod čtvrtá fenka s váhou 480 g, původní červenou stužku s uzlem jsme vyměnili za růžovou, a jmenuje se Bacaya, říkáme jí Caya.

Na konci prvního týdne váží štěňata 750-820 g, Bella a Beruška mají 450 g, s vypětím všech sil se podařilo během jednoho dne zastavit pokles váhy a pak začaly pomalu nabírat, ale jde to po 10 g za den, a vůbec není jasné, jak to dopadne.

Druhý týden

Do značné míry se podobá prvnímu, čas štěňata dělí mezi krmení a odpočinek. V krátkých obdobích aktivity, většinou najedená, plazí převážně po bříšku, pomalu zapojují zadní nožky a plazení nahrazuje nejistá a vrávoravá chůze. Možná ne tak překvapivě to jde nejlépe malým fenkám, nejspíše proto, že jsou tak lehoučké, narozdíl od větších sourozenců, kteří svá vykrmená bříška zatím spíše tahají po zemi a zadní nožky je ještě unést nedokážou. Ale štěňata vytrvale zkouší zdokonalovat své pohybové schopnosti, nevadí, že je větší hlavička často převáží a končí na čumáčku, nebo se po pár nejistých krocích svalí na bok či se skutálejí z mámina hřbetu poté, co se snažila zjistit, zda na druhé straně náhodou nejsou ukryté ještě lepší dudlíky. Na konci druhého týdne otevírají svá krásná tmavá očka, zpočátku jen jako malé škvírky, postupně se plně otevřou a štěňata na nás hledí svým důvěřivým pohledem. Čtrnáctý den jsou rozdíly ve váze ještě výraznější. Z velkých štěňat jsou největšími jedlíky Balu a Dami, kteří se váhou blíží 1,5 kg, kolem 1300 gramů váží Norri a obě větší fenky Rikki a Caya, zatímco malé fenky váží kolem 650 g, sice pomaloučku, ale přibývají.

Třetí týden

Začátkem třetího týdne dostala štěňata odčervení. Krásně růžový roztok jim vůbec nechutná, jak jsem si minule vyzkoušela. Tentokrát jsem však díky krmení mrňousků zkušenější, dostávají ho stříkačkou pěkně hluboko do tlamiček, zbavit se ho se tentokrát malým nezbedům nedaří. V tomto týdnu si zcela zřetelně začínají všímat jeden druhého. Je roztomilé sledovat jejich snahu zkoumat své okolí a legračně se pokoušet zakousnout svého brášku či sestřičku. Navzájem si okusují ocasy, nožky, uši či celé čumáčky, vypadá to, že to myslí vážně, někdy u toho i výhružně vrčí... Zajímavý je vztah velkých a malých štěňat. Malé holčičky se většinou v době odpočinku zcela spontánně tulí jedna k druhé, jen občas si každá najde svůj "ohřívací polštářek" v podobě většího brášky či sestřičky. Při krátkých chvílích dovádění a zkoumání se malé holčičičky Bella a Beruška o větší brášky a sestřičiky zajímají, okusují se s nimi navzájem, někdy jsou větší sourozenci "drsní" a maličké převálcují, většinou se maličkým přizpůsobují, lehnou si k nim a jemně se škádlí. Dostali i první hračky, kousací, pískací, tahací, ale zatím o ně zájem mají naproto minimáně, výimečně.  Začínají se snažit dostat přes okraj bedýnky, zejména Bella v době krmení, ale i ostatní, hlavně, když je poblíž něco zajímavého, máma s dudlíky naplněnými sladkým mlíčkem či já s umělou výživou. Občas jsem některé štěně vyndala ven  k mámě, která ležela či postávala před pelíškem, ale nožičky se na dlažbě rozjíždějí a štěňata končila rozplácnutá na bříšku, takže hajdy zpět do nastlatné postýlky. Jen malá Beruška, kterou jsem takto vyndala, s rozjídějícími nožičkami problém neměla a než jsem se stačila otočit, mizela pod kuchyňskou linkou :-). Bezzubé čumáčkky štěňat se čím dál více proměňují v žraločí tlamičky. Zpočátku sotva patrné zoubky rychle rostou a nyní jsou jako jehličky. Chudák máma, bříško má už poškrábané od štěněčích drápků, teď ještě bude okousaná. Ale čas kojení se krátí, v příštím týdnu už štěňata vyzkouší svoje granulky. Konec konců když dostane máma misku při krmení štěňat do pelíšku, většinou se o její dobrotu štěňata silně zajímají a kdyby bylo možno, určitě by ochutnala.

Na konci třetího týdne váží pejskové 1700 - 1900 g, velké fenky shodně 1800 g, Bella a Beruška mají 740 g.

Čtvrtý týden

Na začátku čtvrtého týdne začínají štěňata zkoumat okolí svého pelíšku, který je umístěný v kuchyni. Kdo má snahu překonat ohrazení pelíšku, je přenesen na podlahu, kde jsem rozprostřela deku, aby je nestudily tlapky a bříška a také aby nožky lépe sloužily a neklouzaly. Větší štěňata se většinou motají kolem mámy a využíjí možnosti se dokrmit, Bella a Beruška se vydávají na výpravy po kuchyni jako zkušené průzkumnice, dlažba pro ně není žádným omezením. Na konci čtvrtého týdne na jedné straně odstraňujeme ohrádku pelíšku, čímž se otevírá štěňatům cesta do světa bez nutosti překonávat vysokou překážku na cestě do světa. Chvíli trvá, než jim možnost volného odchodu a příchodu dojde, krátkou dobu se ještě pokouší, nyní už velmi úspěšně s případným pádem na čumáček, hrazení pelíšku přelézat, ale brzy pelíšek zeje prázdnotou a štěňata se vydávají na průzkum celé kuchyně, a kdybychom jim v tom nebránili, brzy by jim patřila i ložnice, obývák, koupelna, chodba, předsíň... Ale přeci jen nezbývá, než prozatím jejich životní prostor omezovat na kuchyni, kde jsou kamna, kvůli teplu, aby neprochladli, a také aby si neublížili, aby v nestřeženém okamžiku nezalezli za nebo pod nábytek, kde bychom je těžko hledali a vysvobozovali, aby se dali uhlídat. Dokážou tožit rychlostí blesku mizet z dohedu. V době klidu se nejprve ukládají pod kanapem, kde mají nastlané deky, aby je od dlažby nestudilo na bříška, později pod kuchyňskou linkou, kam honem také skládám deky, ale po dvou či třech dnech se jejich ložnicí opět stává prostor pod kanapem. Po celou dobu větší štěňata rostou před očima, zoubky už jsou znát velmi citlivě, když zkouší, jestli by naše prsty, ruce či zápěstí nebyly k zakousnutí.  Máma už přeci jen nabízí své bříško ke krmení méně ochotně, i když ho nemá rozdrásané tolik jako při prvních štěňatech. Ani je nevážím, už při pochování je jich pořádný kus do ruky. U Belly a Berušky dochází k mírnému zlepšení přírůstků váhy (během tohoto týdne z 800 g na 1020 g, stejné u obou) i když stále krmím umělou výživou pomocí prstu a střkačky. Mají chuť na mlíčko, pijí lačně, pokaždé se radostně hrnou k mé ruce, když se k nim v čase krmení přiblíží, a hledají ten správný prstík, který je z jejich pohledu zdrojem lahodného moku. Celé štěněčí společenství je čím dál aktivnější, chvílemi překypuje činorodostí, zkoumání, vzájemné důvěrné ožužlávání a někdy i opravdické šarvátky provázené výhružným vrčením a končící kňučením oběti, když štěně, které má právě navrch, příliš stiskne drobné ouško, nožku či čumáček. Ale ve chvíli je vše zapomenuto a vzájemné poznávání a hašteření pokračuje, jako by se nic nestalo. Také si více všímají hraček. Kousací plyšová veverka, o kterou se dá i přetahovat, a gumová hvězdice, která se dá zdánlivě donekonečna okusovat, jsou vítaným zdrojem zábavy a možná i poučení, kutálející se míček je ještě nezajímá, možná ho zatím nevidí. Čím dál víc se mazlí a užívají si pochování, nejvíce samozřejmě Bella a Beruška, z větších štěňat hlavně Norri je vysloveně mazel, už dává i pusinky na nos.

Pátý týden

Začátkem pátého týdne došlo na vážení všech sedmi trpaslíků, tedy ve skutečnosti trpaslíci pořádně vyrostli, dokonce i nejmenší holčičky. Největším cvalíkem je Dami, váží 2800 g, těsně ho následuje Balu s váhou 2700 g, třetí a čtvrtou pozici drží větší slečinky Caya a Rikki (2640 a 2580 g), a z větších štěňat je nejdrobnější Norri 2480 g. Bella a Beruška trochu snížily ztrátu, když váhu dotáhly na 1240 a 1220 g.

O víkendu se zlepšilo počasí natolik, že bylo možné poprvé vzít štěňata ven. Vykouklo sluníčko a oteplilo se, takže malí nezbedové byli vyneseni poprvé na trávník před domem. Oproti minulým štěňatům, která se poprvé na svět venku podívala v 18 dnech věku, nynější omladina se vydala do široširého světa 30. den svého života. Rozdíl v jejich chování od prvních štěňat byl veliký. Adélka, Dino a spol tehdy při setkání s venkovním prostředím byli ustrašení, překvapení, ale nakonec strach z neznámého překonali svou zvědavostí a také díky blízkosti své mámy Iny, která jim byla stále na blízku, pozorně je střežila, sháněla do houfu a opečovávala, rychle překonali a brzy si krásné jaro, trávu se sedmikráskami a pampeliškami a z jejich pohledu nesmírný prostor pro lumpačení začala náležitě užívat. Teď u již výrazně starších štěňat nebyly patrné žádné rozpaky, rozběhli se po trávníku, jako by nikdy nedělali nic jiného a pokračovali ve svých aktivitách jako doma v kuchyni, a náležitě využívali nové možnosti venkovního prostředí. Také je čas, učit mrňouse čistotě, takže už druhý či třetí den činíme pokusy, přemístit houf nezbedů v potřebnou chvíli ven před dům k vykonání potřeby. Dnes už to jde výrazně lépe, k zaměření pozornosti používám pískací hračku a pak už mě chumel bílých medvíků celkem ochotně následuje. Ukončujeme kojení a štěňata si začínají zvykat na granule. Je to pro ně velká změna, tvrdé granulky plivou zpátky do misky i všude kolem, zkouším máčené v umělém mléce či naředěném masovém vývaru, obojí jen s částečným úspěchem. Občas se přiblíží máma, ale už není ochotná si na krmení lehnout, takže scéna končí s pěti tlusťoučkými štěňaty visícími od mámina břicha k zemi, kam sotva nožkami dosáhnou. Moc toho ale už asi nevypijí, takže nakonec granulemi vezmou za vděk a další den už z misky granule celkem pěkně mizí. Jídelníček jim zpestřují kousky masíčka, která naděluji jako odměnu, když mě následují, případně přijdou na zavolání.  Je hodně složité skloubit krmení Belly a Berušky s nutností pravidelné evakuace štěňat ven po hodině či dvou, aby se včas ocitli na trávníku, který je určený pro "venčení", jak se mají naučit. Nyní to dělám tak, že jakmile se dostanou štěňata ven, začnu s krmením Belly a Berušky, zatímco ostatní štěňata dováději a po chvíli se ukládají k odpočinku. Je to boj udržet je na místech vyložených polštáři, aby je nestudilo bříško. Velmi rychle roste jejich odvaha vzdálit se ode mne, od ostatních a zkoumat okolí. Musíme znovu vztyčit provizorní oplocení, aby byla štěňata v bezpečí a nemohla si ublížit pádem z výšky či zmizet v lese směrem k potoku....

Šestý týden

Sedmý týden

0smý a devátý týden

Děkuji novým majitelům a jejich rodinám, že poskytli našim druhým štěňatům domov. Děkuji za péči a lásku, kterou své malé bílé chlupáčky zahrnou, a přeji jim, aby pejskové opláceli láskou, oddaností a dobrým chováním. Přeji všem rodinám a jejich pejskům, aby každý den jejich společného života byl krásný, naplněný společnými aktivitami, radostí ze života, důvěrou a porozuměním.

Devátý a desátý týden ...

... už jen s Bellou a Bertine

Život nyní tak výrazně umenšené psí smečky se proměnil. Se dvěma štěňaty už se dá chodit na procházky, takže nasazuji vodítka a poprvé každou zvlášť beru Bertine a Bellu na procházku k potoku, který teče kousek za domem. Až na malý kopeček od domu k potoku je to po rovině, přes potok na cestičku přecházíme po krátké lávce tvořené širokým prknem. Poprvé Bertine musím přenést, nemá v sobě tolik odvahy, aby se přes potok po prkně pustila. Ale procházku kolem potoka si velmi užívá, objevuje spoustu nových věcí a zpočátku opatrně zkoumá potok, vzápětí jím radostně běhá tam a zpět, a noří čumáček pod hladinu. První výpravu kolem potoka si báječně užila, i zpět Bertine přes lávku přenáším a vracíme se dom. Na stejnou první životní .výpravu beru Bellu, vypadá odvážnější, přes lávku sice nejistě, ale přejde sama, i zpátky, to už přeběhla celkem sebevědomě. Stejně jako Bertine i Bella si užívá vody v potoce, pobíhá potůčkem tam a zpět, skáče z břehu do vody a zpět na břeh, zkrátka radost ze života vyzařuje z každého jejího chloupku. Je jí jedno, že se zmáčí, je jí jedno, když čumáček do poloviny namočí do bahna a nadšeně se na mě podívá, jestli mám také radost z toho, co objevila.

Jedenáctý a dvanáctý týden

Se štěňaty Bellou a Bertine chodím na procházky dvakrát denně. První výprava Mrklovem tam a zpět bývá hned po probuzení. Obvykle krátce po 5. hodině se blešky proberou a nemají ani v nejmenším chuť ještě zavřít očka. Na prostoru před domem by řádily jak černá ruka, divoká honička končí rvačkou, asi jen "jako", ale stejně se mi to nelíbí, případně se tahají o hračky, a samozřejmě hrabou a do tlamiček berou kamínky a pojídají hlínu... Takže se velmi osvědčilo jejich ranní přemíru energie usměrnit chůzí. Cestou objevují kouzlo čmuchání (bohužel musím velmi hlídat, aby nevzaly něco nevhodného do tlamičky, takže jejich nadšený zájem o nové věci někdy končí nutností je odtáhnout a případné nevhodné "dobrůtky" z tlamiček vydolovat), potkávají lidi, zvířátka (jiné psy, kočky, srnky). Dvojice bílých blešek budí zájem a většina lidí neodolá, aby je nepohladila. Zpočátku bývají nedůvěřivé, Bertine občas z nejistoty i zaštěká či zavrčí, ale většinou je zvědavost přemůže a k cizím lidem se přiblíží a nechají pohladit. Někdy tomu trochu pomůže nějaká dobrůtka, které nedokážou odolat a vezmou si i od cízích. Po ranní procházce pak bývá den výrazně klidnější, dopoledne obvykle pospávají, přes den pak střídavě lumpačí s hračkami a "zlobí" s hrabáním a sbíráním kamínků a klacíků a odpočívají na polštářkách. Odpoledne pak chodíme na procházku ještě jednou, někdy kratší po Mrklově, jindy je nechám řádit u potůčku, podle počasí, z potoka chodí zcela promáčené. Přes den trochu cvičíme základní věci - sed, leh, přivolání na jméno, místo na podložce (špatně snášejí, když se vzdálím). Masíčko jim šmakuje a pěkně se snaží. Bellísek i Bertinka jsou zlatíčka. Miláčkové, kteří nás vítají pokaždé, když se objevíme, i když jsem se vzdálili jen na chvíli, sledují nás s absolutní důvěrou svými tmavými pozornými očky, je nádherné je chovat, mazlit se s nimi, když si to náramně užívají a ještě nás odměňují olizováním obličeje, psími pusinkami na lidský čumák.

I když mi přijde, že jsou malinké, podle váhy nám pěkně vyrostly, teď na začátku 12. týdne mají cca 8,5-9 kg. U Bellinky je od prvních dní po operaci patra jasné, že ještě není v pořádku, zatímco Bertine první 3 týdny byla zcela bez potíží. Ovšem minulý víkend začala popotahovat, jako by měla plný nos, takže také dostala antibiotika jako prevenci infekce v nose, když by se jim tam dostala potrava, a skutečně v týdnu paní doktorka oběma koukla do krku a stejně jako u Belly, kde už o tom víme, i u Bertine viděla rozvolnění jizvy v zadní části měkkého patra. Bella i Bertine tak mají před sebou druhou operaci, která je naplánovaná na 25.7.2019. I přes přetrvávající drobný (v porovnání s výchozím stavem) defekt patra se mají výborně, baští s velkou chutí, rostou jako z vody a radují se z každého dne. Moc si přeji, aby druhá operace byla konečná a naše psí slečinky duo B+B byly už natrvalo zcela v pořádku a mohly do nových rodin rozdávat radost a lásku.

Nejhodnější jsou, když spinkají....

Další fotografie ze života Belly a Betine jsou na našem druhém webu:

https://batovkamrklov.webnode.cz/bella-a-bertine

Slečinky už jsou součástí naší smečky a je také možné, že už nás už zůstanou, i když, pokud budou v pořádku, budeme pro ně hledat nové rodiny. Především proto, že času máme omezeně, výchova dvou štěňat znamená spoustu času a energie, která jde po celou dobu péče o štěňata na úkor našich starších - Daji, Iny a Amálky. Zejména dvouletá Amálka potřebuje kromě dlouhých procházek ještě trénovat situace, které jí každodenně značně komplikují život. Je bázlivá, bojí se nových situací, všeho neznámého... a pak některé staré bubáky se nám ještě nepodařilo zastrašit. Více než rok jsem s ní intenzivně pracovala, aby co nejlépe mohla trénovat, chodí na procházky zvlášť, což znamenalo až do příchodu letošních štěňat venčení ve dvou až třech procházkách cca 6 hodin denně.  A především naše jedenáctletá "kmotřička" Daja štěňata velmi špatně snáší. Už radostné dovádění Amálky bylo na ni moc, a nyní dvě splašené a nezvedené "blechy" ji značně stresují. Když se k ní přiblíží, je riziko, že je kousne. Musí být oddělaná, aby jim neublížila, a to jí na její stará kolena nechci dělat. S Amálkou, když vyrostla, se nakonec smířila a vycházejí celé dva roky dobře, všechny holky s námi tráví veškerý čas, jsou s námi přes den venku či doma, spí v kuchyni či v pokoji, což Daja nyní nemůže. A mě je jí líto. Bude trvat ještě dost dlouho, než Bella a Bertine dostanou rozum, aby Daja mohla být s nimi a navzájem si neublížily...

Čtvrtý měsíc života Belly a Bertine

Třináctý týden - končí třetí měsíc života štěňat
Bella a Bertine jsou stále s námi, uplynulo více než 5 týdnů od operace rozštěpu patra. Blešky vyrostly před očima, za tu dobu přibraly 6 kg, takže v tomto týdnu váží kolem 9 kg, blíží se váze našich zdravých štěňat, která mohou vážit 10, větší pejskové možná 11 kg. Daří se jim výborně, ale bez antibiotik by to nešlo, Berta je při této léčbě bez potíží, popotahuje nosem jen velmi zřídka, Bella má nos plný mnohem více, hlavně po noci, kdy dýchá klidně a poloha hlavy se moc nemění, mívá nos úplně plný a chvíli trvá, než se to při čmuchání, jídle, pití a pobíhání uvolní. Kupodivu chronický zánět v nose, vznikající díky pronikání stravy do nosu neuzavřenou zadní částí měkkého patra, nemá nepříznivý vliv na její čich. Čmuchá náruživě ráda a čich má velmi dobrý, vyčmuchá kdejakou dobrotu, bohužel na procházkách často dost nežádoucí... Na konci tohoto týdne ve čtvrtek 25.7. jdou slečinky na druhou operaci, o které doufám, že bude poslední a bude znamenat úplné vyléčení.
Do tohoto týdne jsme vstoupili malým dramatem se zraněním pravého oka Belly. Při ranní procházce se do něj nejspíše šťouchla při čmuchání větvičkou drobného keříku či strništěm posekané trávy při kraji silnice, kde ji zaujalo něco k důkladnému očichání. Chvilku si po oku hrabala tlapkou a oklepávala hlavu, ale po chvíli si toho přestala všímat, a já jsem na oku žádné poranění ani cizí těleso neviděla. Pokračovaly jsme dále, ale po pár minutách procházky jsem si všimla, že má dolní víčko výrazně oteklé a oko téměř pořád přimhouřené. Spěchala jsem domů a jela s ní na veterinu. Naštěstí poranění rohovky či oka se nezjistilo, a už odpoledne otok ustoupil. Na zpáteční cestě z procházky jsme potkaly místní černou novofoundlaďanku, velikou a přátelskou fenku Tulu. Bella a Berti ji potkaly poprvé. Tula právě vyšla z domu na svou ranní procházku, a vydala se tiše klidnou chůzí k nám nerespektujíc přivolání své paní. Pro Bellu to bylo velmi nepříjemné překvapení, a přesto že je Tula jen přátelský očichala, Bella vřeštěla jako protržená a počůrala se. Uklidnila se až u mě v náručí. Bertine byla o něco statečnější, jen se tiše krčila mezi mýma nohama.
Další setkání s cizím psem bylo pro obě malé nezbednice podstatně příjemnější. Šly jsme pozdravit necelý rok starou černou howavardku Eiwy. Naše dospělačky se s ní znají, potkáváme se při procházkách, a vím, že je velmi milá a přátelská ke psům i lidem, ale také se chová trochu divoce, a i když je to z radosti a nadšení, měla jsem trochu obavy, jak to vezmou BaB zvláště po zkušenosti s Tulou. Byla jsem velmi překvapená, když Bellu a Bertine nevyvedla z míry Eiwy ani když se k nám přiblížila svým obvyklým způsobem - plavným skokem přes plot u domu a pár dlouhými skoky. Zřejmě vycítily, že je ještě jen trochu přerostlé štěně s těmi nejpřátelštějšími úmysly :-). Radostně hopsaly kolem Eiwy a ona s nimi také laškovala, lehla si na zem, aby k slečinkám měla blíže, Bertine si dovolila Eiwy ťapkou hrábnout po hlavě, a ta si to nechala líbit, zkrátka ta nejhodnější psí slečna, jakou si umíte představit. Už teď se těším na další setkání našich bílých blech s čertíkem Eiwy.
Dalším zážitkem v tomto týdnu byla návštěva u rodiny, která má zájem o Bertine. Vypravila jsem se s oběma k Brnu. Cestu zvládly dobře, se dvěma zastávkami na baštu a vyvenčení, většinou v přepravce pospávaly a chovaly se hezky. Po příjezdu na místo nás přivítala početná rodina a dva pejskové. Jeden starší kříženec k nám přišel hned, Bella i Bertine se klidně nechaly očichat a pak už si nás Ben nevšímal. Druhý pejsek je černý ovčák, kterého si v jeho roce věku před dvěma měsíci vzali z útulku. Byl ve velmi špatném stavu psychicky i fyzicky a jak jsem slyšela, intenzivně pracují na jeho výchově a nápravě dlouhodobé podvýživy. Jelikož je divočejší, pro začátek ho zavřeli na dvorku. Když jsme se po seznámení, chvíli povídání a krátké procházce po rozlehlé zahradě rozhodli Rexe s BaB seznámit, vypadal hodně nepřátelsky a paní měla dost co dělat, aby ho udržela. Vydali jsme se na společnou procházku, kde se ovšem choval pěkně, malých bílých blech si téměř nevšímal, jen párkrát je očichal. Cestou zpět se Bertine sama přidala k Rexovi a vytrvale ho následovala a mě s Bellou nechala jít po druhé straně cesty. Něco neobvyklého, protože jinak jsou na procházkách Bella a Bertine nerozlučné a příliš se od sebe nevzdalují. Po návratu se všichni pejskové setkali kolem stolu, domácí pejskové na svých kanapátkách, Rex se choval velmi pěkně, klidně, ani náznak agrese či nepřátelství. Bella a Bertine spočinuly u mě pod lavicí, chvíli jsem je pochovala a nechaly se pohladit od dětí, které se na ně přišly podívat. Vypadá to, že Bertine do smečky v nové rodině nakonec hezky zapadne a najde tam dva velké kamarády, i když to bude vyžadovat pro začátek obezřetnost a dohled majitelů, kteří mají bohaté zkušenosti s péčí o několik velkých psů, kteří je provázeli jejich životem.

Přišel velký den pro Bellu a Bertine, druhá operace jejich "bolavých" tlamiček. I když první operací se podařilo defekt patra z velké části uzavřít, zbývající drobné nedokonalosti stále umožňují průchod jídla a všeho dalšího, co vezmou do tlamiček (stébla trávy... která je moc lákala, když s větrem zavlnila, nechali jsme je chňapat po stéblech, domnívajíc se, že měkká tráva jim neuškodí a umožníme jim tím jedno malé povyražení v jinak přísném režimu, který jsme po operaci museli dodržovat) do nosu a tím i riziko zánětu v nosních dutinách. Jako prevenci infekce mají stále antibiotika. Musí se to dát do pořádku  A tak 25.7.2019 podstoupí druhou operaci. Obě mají prakticky shodný nález, tři drobná místa, která paní doktorka zašila s velkou nadějí, že budou v pořádku. Operaci opět holčičky zvládly bez komplikací, radostně by skotačily ještě ten večer po příjezdu domů... Ale musíme být opatrní, aby pracně spravené patro neporanily okusováním něčeho nevhodného. Týden to vypadá velmi dobře, alespoň v přední části, kde byla zašita malinká píštěl hned za předními zuby, kam dobře vidím,  je jizvička klidná. Pak najednou po více než týdnu od operace se stehy zřejmě uvolnily a tkáň se rozpadla, otvor se mi zdá podstatně větší, než byl v době operace. Na kontrolu jedeme 12 dní po operaci, paní doktorka jen potvrzuje, co je zřejmé (střední a zadní část patra, kde také byly zašité dva malé otvory ani nekontroluje), a pokud to budeme chtít dát do pořádku, bude nutná třetí operace, ale to nejdříve až v době, kdy jim vypadají mléčné zuby a začnou růst trvalé... Za několik měsíců. Problém s průchodem z tlamiček do nosu tedy přetrvává... Bella má nos stále zahleněný, Bertine je bez potíží, máme zkusit přerušit podávání antibiotika, které užívají už dva měsíce.

Navzdory těmto tíživým okolnostem a nutnosti štěňata neustále hlídat a přísně omezovat, si Bella a Bertine užívají radostně každý den. Rády by lítaly, honily se a dováděly, také se občas popraly a přetahovaly o hračky, hrabaly díry, okusovaly klacky a šišky a já nevím co ještě. To vše musíme zakazovat. Snažíme se jim umožnit pohyb venku alespoň při procházkách na vodítku, kdy můžeme zabránit, aby si tlamičky neporanily. I když je hodně omezuji, přesto si procházky užívají, stále milují vodu a vrhají se do proudu, ať jde o potůček na Mrklově či Jizeru u Mladé Boleslavi. Díky nutnosti přísného režimu se naučily chodit klidně na vodítkách, doma se je snažím zabavit cvičením základních povelů... Je to pro ně nuda, přesto se snaží a jsou docela šikovné. I když trénink dvou štěňat zároveň s přihlížením Iny a Amálky, které by se rády cvičení také účastnily, není vůbec jednoduchý... Pár obrázků z ranních procházek Mrklovem je ve fotogalerii. Cílem našich výprav je "štěněčí biograf" - chodíme na protější stranu k jedné krásné roubence s nádhernou oborovskou kvetoucí zahradou, skalkami, a jezírkem, kde žijí kachny. Bella a Bertine je se zájmem sledují. Zatím v klidu ... uvidíme, jak dlouho jim vydrží nelovit...

Čtyřměsíční narozeniny

Je konec srpna, z Belly a Bertine se stávají psí slečinky, 26.8. jim byly čtyři měsíce. Vyrostly, i když spíše vytáhly nožky, na váze přibývají poslední týdny pomaleji, v polovině srpna vážily 12 kg. Zdravotně se nic nemění, píštěl za předními zuby přetrvává, ani náznak, že by se sama zmenšila. Jsou bez antibiotik, a přesto jim plný nos žádné výrazné potíže nečiní, díky bohu, je to stálý zdroj infekce. Vysvětluji si to tím, že jak jsou větší a nosní dutiny prostornější, obsah nosu může snáze sám odtékat, kýchat je to nenutí, dýchání mají většinu času naprosto volné, jen zřídka popotahují. Po vysazení antibiotik bylo možné konečně nechat je očkovat. Včeličku od naší paní doktorky zvládly statečně. V jejich denním rytmu se také moc nemění, jen procházky se trochu prodloužily, a doma se chovají o trochu více ukázněně. V noci spinkají klidně a bez přerušování, jen jednou okolo druhé hodiny vstáváme na venčení. Udělají svou potřebu před domem okamžitě, vrací se domů a lehnou si na své místo a znovu usínají. Jdu při tom vyvenčit většinou i dospělačky, a po návratu Bellu i Berti najdu na jejich podložkách, jen jednou se mi Berti nedovoleně uvelebila v mojí "postýlce" na kanapi, kde s nimi stále spávám. Ráno vstáváme mezi 7. a 8. hodinou, když se probírám k životu já, bývají už někdy vzhůru, ale klidně leží na svých místech a nezlobí, čekají, až vstanu. Vyrážíme bez zbytečného odkladu na ranní procházku. Většinou jdeme Mrklovem "ke kachničkám", cestou zpět trochu prodlužuji trasu, když se vracíme oklikou kolem kravína a kapličky sv. Willibalda. Cestou někdy potkáváme místní obyvatele při různých činnostech, které blešky se zájmem sledují (zalévání zeleniny, opracování kmenů pokácených smrků, sekání trávy), občas je překvapí nějaký pejsek, většinou se tváří překvapeně, bojí se a štěkají, což nakonec vede k tomu, že se pes od nich vzdálí. Není to moc dobrá cesta, jak je naučit klidnému setkání s jinými psy.
Podvečerní procházky poslední dobou směřují na Horní Štěpanice, cca 2 hodiny, potkáváme tam více lidí a také občas psy. Už došlo i na setkání s místním psím šlechticem - na štěpanické faře bydlí ruský chrt, který se venčí sám, klidný pes, který ladně kluše spíše jako kůň, jeho dlouhá černá a bílá srst se vlní v elegantním pohybu. Včera vyběhl na prostranství před farou, právě když jsme procházely kolem. Bella a Bertine se lekly, daly se do zběsilého štěkotu přesto, že se k nim jen letmo přiblížil, přičichl a vzdálil se stejně rychle, jako se objevil. Dvě bílé slečinky s tmavýma mírnýma očima se zaujetím sledují lidi, které potkáváme, a budí při tom značný zájem a obdiv. Většinou se nakonec nechají pohladit, i když k novým věcem jsou nedůvěřivé, někdy se odmítají i jen přiblížit... Vzhledem k tomu, že nesmějí stále nic tvrdého vzít do tlamiček, chodí na vodítku. Naučily se už docela pěkně netahat (i tady používám odměny s každou příležitostí, kdy dělají to, co mají). Od počátku je v tom lepší Bertine, která mě celkem soustavně sleduje a chodí spíše za mnou, Bella má více potřebu čmuchat a zkoumat okolí, to pak dokáže pořádně zabrat, aby se k lákavému místu dostala. Ale při chůzi je tahání na vodítku už mnohem méně časté a rychle si uvědomuje, že by se měla přiblížit ke mě. Trénujeme, aby sedaly na okraj cesty, když kolem nás projíždí auto, a už si celkem samy sedají ke mně, když se s někým zastavím a povídám. Bohužel je stále nemohu pustit na delší vodítko, v loukách je mnoho lákavých "lahůdek", třeba srnčí či zaječí bobky, a také trávu a různobarevné květy by stále rády okusovaly. Zůstává jim chuť na kočování, jakmile se dostanou do trávy, to se do sebe pouštějí a chtěly by se i prát. Doma cvičíme klidné chování, především místo. Bella pochopila celkem rychle, co se žádá, Berti při přídělu granulí za klidný leh ještě často vyskočí, ale už i ona se zlepšuje a čím dál častěji vydrží nevstát a počkat na místě do té doby, až vzorné chování odměním.

Je neuvěřitelné, jak si užívají každý den, každý okamžik svého života, i když jstou tolik omezované. Na procházky vyrážejí s nezměrnou energií, kterou se mi daří usměrnit jen důsledným odměňováním dobrých mravů. Doma se s námi rády pomazlí, "dovolí" nám pohladit jejich heboučké kožísky, drobná tělíčka, místo okusováí už nás jen láskyplně olizují. Moc si přeji, aby se podařilo jejich bolavé tlamičky uzdrait, aby mohly vést normální štěněčí (psí) život. Vyštření na klinice před případnou třetí operací je naplánované 10. září.

Pátý měsíc

Další kapitolu povídání o životě Belly a Bertine přidávám pár dnů po jejich pátých narozeninách, koncem září 2019. Další měsíc utekl neuvěřitelně rychle. Z hlediska jejich zdravotního stavu je nejdůležitější, že 10.9. je zkontrolovala paní doktorka na klinice stran rozštěpu, konstatovala přetrvávající píštěl, a protože už jim narostly nové přední zuby, je možné naplánovat operaci. Vzhledem k našim pracovním povinnostem jsou objednané na 22.10.2019, dříve to kvůli našemu momentálně většímu pracovnímu vytížení nebylo možné. Při vyšetření na klinice obě váží 15 kg (jejich zdravá sestřička Rikki, jak se dovídáme od jejích majtelů, má v té době 18 kg). Daří se jim dobře, jsou bez zdravotních potíží, od 6.8. bez antibiotik, i přesto se zahlenění v nose se objevuje jen chvílemi, a nezdá se, že by působilo jakékoli komplikace. Podstoupily očkování, i druhou dávku bez komplikací, přeočkování je čeká za rok. Jedí granule, už nemáčené, vyhovují Hill´s teď už "obyčejné" štěněčí, jsou na povrchu hladké, nedrobí se (důležité kvůli píštěli) a moc jim chutnají, takže slouží výborně i jako odměna za dobré chování. S pitím také problém nemají. Celková zdravotní kondice vypadá dobře, nemají potíže s dechem či jiné omezení. I při náročném výšlapu na kopec nad Horní Štěpanice mají energie na rozdávání, i do kopce je musím "brzdit" a čas od času připomínat, že chodíme "pomalu", tedy netaháme :-). A když dostanou možnost, dokážou se honit a "zápasit" spolu s nevídanou energií a vytrvalostí. Stále mají neustálý dohled, abychom zajistili, že si tlamičky neporaní.

Poslední prázdninová (letní) procházka Mrklov neděle 1.9.2019
Celé léto bylo velmi teplé a suché, i když přeci jen pršelo aspoň trochu, nepatrně více než loni. I poslední prázninový den byl slunečný, hned ráno teplota ke 20°C, přes den ke 30°C.
Po 7. hodině ráno jsem vyrazila na ranní kolečko Mrklovem s Bellou a Bertine. Po střemhlavém úprku ven z garáže ihned vykonají potřebu, kokusek dál za kdoulí mají své bobkoviště, je legrační, jak se k vyprázdnění důkladně usadí, doširoka rozkročí nožky, aspoň dvakrát přešlápnou ..., obvykle unisono :-). Pak už celkem spořádaně vyrazí se mnou na procházku. Docela dobře chodí na vodítkách bez tahání, samozřejmě s odměnami, Bertine se ode mne vzdaluje jen nepatrně, Bella má větší zájem o okolí, ale i ona se hodně zlepšila, když začne spěchat, stačí většinou jen připomenout. Stále se občas vrhají na zajímavá místa, která musí neodkladně prozkoumat. Rády čmuchají a samozřejmě je láká cokoli neobvyklého na silnici nebo při kraji. Znamená to být stále ve střehu, abych včas zasáhla, když by chtěly ochutnat či kousat cokoli zakázaného (což je skoro vše). Milují šišky, které se báječně kutálejí z kopečka, neodolatelně je přitahuje listí, které vítr bláznivě popohání po silnici, musí zkusit vzít do tlamky klacík, spadané kaštany, ořechy, trávu, kvítí... Jako jiné ráno procházíme Mrklovem, pozdravíme pana Blažka zalévajícího zelí, které se mu nechce zakulatit, Bella a Berti zaujatě pozorují obrovské bílé krůty naparující se hlasitě ve výběhu u potoka, kolem bývalé školy jdeme nahoru a pokračujeme po protější straně. Tam už nás zdraví sluneční paprsky, brzy se dostáváme na otevřené prostranství ve Zdůlně, z jedné strany pole, druhou stranu cesty tvoří rozlehlá louka, která přechází na protější kopeček. Po místní asfaltce šlapou vzorně, občas se vrhnou do trávy kolem cesty, která je svádí k lumpačení, začnou se honit, pustily by se do sebe, a jakmile by něco zajímavého ucítily, už by to měly v tlamičkách. Takže bohužel tyto radovánky mají zatím zapovězené. Znovu se musí přidat ke mně a šlapat po cestě. Původní plán projít okruh přes louky nad Zdůlnou a vrátit se částí Mrklova, kde se říká V Betlémě, po pár metrech chůze po mezi ve Zdůlně vzdávám, Bella a Berti jsou tak zaujaté trávou, kterou by okusovaly, a také se v ní pouštějí do honění a šarvátek, že bych je jen tahala vodítkem za krk, abych je trochu ukáznila. Obracím se zpět a po asfaltce se vracím stejnou cestou domů, jdou hezky, odměny berou rády a chovají se vzorně. Po příchodu domů Bella a Berti usínají u kanape, a já se po necelé hodině, kdy si dopřeji snídani a kávu, vydávám ven s Iny, Amálkou a Dajou. Výprava přes Horní Štěpanice, Poustku, Rychlov a zpět přes Kotelskou vyhlídku se vydařila, i když bylo dost teplo, Iny, Daja i Amálka spokojeně zaléhají na svá místa k odpolednímu odpočinku.
Večer přejíždíme do Zámostí, takže na pravidelnou "večerní" procházku s Bellou a Bertine jdu na Mrklově dříve, kolem půl páté odpoledne a nechci se příliš vzdalovat, vypadá to na bouřku. Jdeme po silnici nejprve k Prakovicím, pak zpět a nahoru Mrklovem k bývalé škole. Zrovna je silný provoz, co chvíli nás míjí auta. Skvělá příležitost trénovat zastavení a bezpečné vyčkání, než auto přejede. Bertine sedá naprosto vzorně, Bella se ke mně přiblíží, ale většinou spíše postává, chvíli jí trvá, než také zasedne. Ale i to se zlepšuje, a musím říct, že se docela bavím, když vidím, jak se osazenstvo projíždějících aut usmívá, když sleduje dvě bílá štěňata poslušně skládající zadničky na kraji silnice a vyhlížející odměnu. Nakonec jen trochu hřmělo, spadlo pár kapek a my se asi po hodině vracíme "s pocitem dobře vykonané práce" domů. Tam Bella i Bertine postupně ulehnou a do odjezdu během naší večeře pospávají.

Sobota 7.9.2019 podzimní den
Od noci prší, jen jemně, ale vytrvale, s malými přestávkami i celý den, pro přírodu díky Bohu, ať to chvíli vydrží, sucho je několikaleté, deště je zapotřebí moc. Rána jsou chladná už od minulého týdne, i když byl ještě celkem slunečný, dnes jsme vycházely s Bellou a Berti do vlhkého dne s teplotou jen 10°C. Ranní výprava byla jako obvykle Mrklovem na protější stranu. U domu čp 17 Bella a Berti viděly přes silnici přeběhnout černou veverku. Rychle se připlácla na kmen ořešáku, ke kterému nepochybně mířila. Blešky samozřejmě měly zájem, ale celkem rychle se nechaly přesvědčit na "dívej", které už od začátku trénujeme (začala jsem se slepicemi, které je jako první z možné lovné zvěře začaly zajímat), na tento povel si mají sednout a obrátit pozornost ke mně, docela to jde, i když spíše asi díky tomu, že lovení ještě naplno nepochopily. Vypadá to, že Bertik má lovecké spády podstatně slabší než Bella. Ta když něco ucítí, přilepí nos k zemi a stopuje (i se svým zahleněným nosem při píštěli v přední části patra), a také daleko neochotněji odpoutává pozornost od slepiček a jiných zajímavých zvířátek. Zatím pouze jednou potkaly zajíce, který se před námi rozběhl, ale to jen koukaly a nevěděly, co si o tom myslet. Čekám, kdy jim dojde, že tu mají srnčí ráj. Zatím je zrakem nevnímají, poslední dny vystoupily z lesa a vídáme je na loukách kolem silnice, hlavně u kravína. Zrakem je zatím nevnímají,  byly nedaleko od nás na louce a dvě stály kousek před námi při kraji silnice, ani ty neviděly, ale když jsme došly na místo, kde srnky okusovaly spadlou větev jasanu, byly obě velmi vzrušené, očichávaly jak zem, tak větev, kterou pak chtěly táhnout s sebou. Včera jsme je potkaly i na silnici z Prakovic k nám, opět je zrakem nezaznamenaly, ale na příslušném místě se obě přilíply nosem k silnici a s velkým zájmeme "stopovaly". I v takové situaci sypu odměny, doufám, že protipodmiňováním je naučím, že zajímavý pach znamená spoustu dobrot ode mě, a srnky a další zvířátka nebudou chtít lovit. U žádné z našich dospělaček jsem takto ranou fázi loveckých spádů nepodchytila. U Iny jsem lovecké nadšení nečekala a projevilo se poměrně pozdě, dlouho ji zajímaly hlavně myší díry a přivolání poslouchala jako hodinky, u Amálky se projevilo v plné síle ze dne na den v jejích 4 měsících. Doslova. Jeden den na louce lovila motýlky a vypadalo to, že nic jiného ji nezajímá, druhý den by vystřelila za srnkou. Bohužel měla špatný příklad v Iny i Daje, které zaujetí pro srnky dávaly nepokrytě najevo, i když už to bylo v té době více než rok, kdy jsem s Iny i Dajou na "dívej" pracovala, ale k dokonalosti se pomalu blížíme až nyní. Hlavně Iny na "dívej" reaguje dnes už velmi dobře, a ochotně mění pohled na srnky za chůzi u nohy se mnou se štědrými odměnami. Daju zajímá tento příkaz mnohem méně, ale občas také, nicméně Daja už za srnkami nevybíhá, spíš je jen upřeně sleduje, což je bohužel velmi špatná nápověda pro Amálku.
Při večerní mrholivé procházce s Bellou a Bertine Mrklovem, blešky pořádně vyděsily jednu kočku, která nic netušíc vyšla na noční procházku. Už se dost šeřilo, takže tmavá kočka na silnici kousek před námi vypadala spíše jako duch. V první chvíli se nahrbila, ale Berti a Bella se lekly - začaly štěkat a udělaly výpad směrem ke kočce. V mžiku se ukryla mezi stromy a keři na druhé straně silnice. Když jsme se místu jejího úkrytu po chvilce přiblížily, a Bella s Bertikem tím směrem obrátily svou pozornost, kočka se jen snažila ještě více ukrýt v porostu :-). Takový kousek se dospělačkám už dlouho nepovedl. I když kočky pokládají za lovné zvířátko či úhlavního nepřítele, a kdyby mohly, přinejmenším by každé kočičí stvoření pořádně prohnaly, a nejspíše i zakously, jen výjimečně před nimi mizela kočka takovou rychlostí, většinou volí nenápadnost, což jim kupodivu skvěle vychází a naše "lovkyně" je obvykle minou, aniž by si všimly. Na kočky neštěkají, případný útok by byl v naprosté tichosti, naštěstí se nestalo. Výsostná kočičí území procházím s největší opatrností a všechny psí holky vždy musí jít těsně u mě co nejkratším vodítku, aby nemohly nečekaně zabrat.

S Josífkovými podzimními pracovními povinnostmi trávíme více času v Zámostí, kde je pro vycházky prostor především na loukách podél Jizery. Ale vyrážíme i do sousedních vsí, hlavně na Pískové Lhotě je spousta nového k objevování, potkáváme tam více lidí a hlavně je za ploty zahrad mnoho psů. Máme co trénovat, aby ze štěkajících obránců pozemků nepanikařily, neštěkaly také a hlavně netahaly k plotu.

V polovině září nastala pro Bellu a Bertine významná změna, co se cestování týká. Dosud jezdily ve velké přepravce umístěné na zadní sedačce auta, kde jsem vedle seděla já. Zvykly si velmi rychle, po pár jízdách se naučily, že cestování je čas k odpočinku a většinu cesty mezi Zámostím a Mrklovem prospaly. V prostorném kufru auta se vozila Iny, Daja a Amálka. Ale blešky vyrostly tak, že se ze dvou bílých myšek, které jsem v nastlaných podložkách často musela hledat, staly dvě velké chlupaté "sardinky". Už jim přepravka byla příliš těsná a tak došlo na výměnu pozic. Blechy cestovaly poprvé v kufru s Iny a Amálkou, v přepravce se vezla namísto nich Daja, ta to rozhodně nebrala jako příkoří, naopak si užila přepravku jako soukromý budoár, nikdo ji tam neutlačoval. Bella a Berti to zvládly překvapivě pěkně, mámu a sestřičku otravovaly jen chvilku, když jsme vyjížděli ze Studence, což je asi 18 min jízdy, už v kufru veškeré osazenstvo bylo poskládané a spinkalo :-), vydrželo to až do Zámostí. Od té doby jsme takto přejížděli už několikrát, Bella a Berti pokaždé v klidu, jen se čím dál víc roztahují a Iny a Amálka se uskromňují ...

I tento měsíc se podařilo udělat pár fotografií našich dvou sladkých holčiček, nechce se věřit, že jsou to tytéž bytosti, které koncem dubna zápasily o přežití...

https://batovkamrklov.webnode.cz/bella-a-bertine

Šestý měsíc

Za pár dnů budou mít letošní štěňata půl roku. Děkuji rodinám našich štěňat za zprávy o jejich bílých chlupáčcích. Všichni rostou jako z vody, trénují poslušnost a setkání s dalšími psy a lidmi. Baki (Caya) si hraje ráda s míčkem, a občas dělá "budíček" hochům, když se jim nechce vstávat. Skok do peřin si opravdu užívá. Norri už byl na výstavě, uspěl velmi dobře, a na další výstavu se chystá. O Damim přišla zpráva, že je hravý a hodný, a také že vyrostl jako z vody, má už přes 30 kg. Nejvíce zpráv a obrázků ze života dostávám od majitelů Rikki. Má se báječně, zahrnuta láskou a péčí, užívá si procházky v přírodě, chodí na cvičení pro štěňata, zkrátka žije v psím ráji. Přeji všem štěňatům všechno nejlepší, ať se mají báječně a svým rodinám dělají samou radost.

Bella a Berti jsou stále u nás, jsou to sladké holčičky, které jsou doma velmi hodné, naučené na místo a klidné chování. Procházky si užívají, trénujeme poslušnost, netahání na vodítku, nevšímání si věcí, které by neměly brát do tlamiček, setkávání s jinými psy, lidmi, a také nevšímání si zvířátek, které by mohly chtít lovit... Rostou nám před očima, i když na váhu jsou drobnější, mají 19 kg (Iny i Amálka měly ve stejném věku 24 kg), na výšku jsou už jen o trochu menší než máma i starší sestřička.

22.10.2019 podstoupily velkou operaci tlamiček. Bertíček měla píštěl o něco větší, plastika spojená s vytržením 3 zubů byla o náročnější, Bella měla operaci trochu jednodušší. Obě blešky jsme si večer po operaci vyzvedli na klinice ve velmi dobrém stavu, v noci klidně spaly a baští s velkou chutí svoje granulky, které budou mít zase pár dnů máčené, měkké, aby se jim rána v tlamičce co nejlépe zahojila. Na dva týdny mají znovu antibiotikum, tabletu shltnou s hrstkou granulí z ruky, ani si nevšimnou :-). I když teď pár dnů budou mít relativně klidový režim, bez svých oblíbených procházek nebudou.

Nyní jsou moje milované holčičky připravené na odchod do nových domovů. Věřím, že se brzy přihlásí dobří lidé, kteří Belle a Bertine nabídnou péči a lásku, jakou si zaslouží. Jsou to neuvěřitelné bytosti, sladké blešky s hebkým kožíškem, s neskutečnou vůlí k životu, naprosto neuvěřitelně překonaly těžký vstup do života a s tím spojené operace a naplno a radostně prožívají každý den.